Drobečková navigace

Úvodní stránka > Historie obce a okolí > Historie Osoblažska

ZAJÍMAVOSTI Z DĚJIN OSOBLAŽSKA

NÁJEZD NA OSOBLAŽSKO - Vladimír Blucha

 Kolem poloviny 13. století, v době panování mocného českého krále Přemysla Otakara II., se středoevropští panovníci snažili ovládnout tento prostor. Jedním z nich byl také Přemyslův protivník, uherský král Béla IV. Chtěl jeho rakouské země získat pro sebe. Zosnoval proto napadení zemí pod Přemyslovou vládou – Horních Rakous, Štýrska, Vídně a také Olomoucka a Opavska.
 Nájezd na náš kraj v roce 1253 připravil tak, že provdal jednu kněžnu za Romana,  syna ruského krále Daniela. Tomu pak poslal psaní, v němž stálo: „Příbuzný jsi mi i svat jsi, pomoz mi tedy na Čechy táhnouti, i táhni na Opavu“. Navíc Bélova dcera Kunhuta přemluvila svého manžela, knížete Boleslava Krakovského, aby se přidal k tomuto tažení na Opavsko, jehož součástí tehdy bylo i Krnovsko s Osoblažskem. U města Kozlí na řece Odře se k nim přidal ještě i Vladislav, kníže Opolský. 
 Vladislav si však byl vědom, že je sousedem Přemysla Otakara II., a proto hrál na obě strany. Králi Danielovi a jeho synovi, knížeti Lvovi, dával pochybné rady. Tak se stalo, že Danielovo vojsko Opavu nedobylo a jeho syn se obrátil a plenil okolní vsi. Obranu Opavy statečně vedli bratři Ondřej a Beneš z Benešova a Kravař. Ti byli také prvními držiteli kamenného hradu Cvilína. Při obraně Opavy Beneš statečně z města vyrazil na ruské vojsko před opavskou branou a mnoho z nich pobyl. Daniel, „strádaje na oči, neviděl brány otevřené a promeškal tak příležitost dostati se do města“, uvádí kronikář.
 Beneš ze Cvilína bránil i Hlubčice a ani ty Danielovo vojsko nedobylo. Podle zápisů v Ipatijevské kronice se večer před bitvou radil Daniel s Vladislavem Opolským. „Kam půjdeme? Čili k Osoblaze,čili na Herborta k Fulštejnu, čili vrátíme se domů?“ Rozhodli se, že minou Hlubčice a vpadnou na Osoblažsko, aby si nahradili ušlou kořist. Na hradě Fulštejně seděl v té době šlechtic Herbort z Fulštejna, podstolí olomouckého biskupa Bruna. Ten, vida přesilu vojska z východu, poslal králi Danielovi meč, jako znamení svého pokoření. Danielovi vojáci poté vyplenili okolí, spálili vsi a vrátili se přes Odru zpět ke Krakovu.
 Kníže Vladislav Opolský byl za škody, způsobené na Osoblažsku ruským vojskem, donucen postoupit olomouckému biskupství vsi Tomice, Kletím a Šonov.  První dvě z nich získal do držení dne 7. září 1255 statečný Herbort z Fulštejna. Později mu byly propůjčeny také Rudoltice, ves Bohušov a připsána polovina hradu Fulštejna. Tak byly alespoň zčásti nahrazeny škody, způsobené na Osoblažsku Danielem a jeho synem Lvem. Jejich návrat do ruského Helmu zaznamenal soudobý kronikář slovy: „Vrátili se se ctí a slávou, neboť nebyl nikterý kníže ruský bojoval v zemi české.“

O HRADU FULŠTEJNU - Vladimír Blucha

 Nedaleko Osoblahy leží vesnice Bohušov, která se do roku 1945 nazývala Fulštejn. Své jméno získala od hradu, stojícího na vyvýšenině s nadmořskou výškou 267 metrů, kde kulmským skalním podkladem prochází čedič. Dnes je hrad zříceninou se zachovalým systémem opevnění.
 Zdejší území bylo osídleno už velmi dávno. Svědčí o tom nalezené nádoby s popelem kůstkami z doby lidu popelnicových polí a stříbrné římské mince z dob císařů Aureliána a Trajána. Hrad Fulštejn byl postaven okolo roku 1250 Herbortem z Fulštejna. Ten byl podstolím a leníkem olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu, kancléře českého krále Přemysla Otakara II. Herbort pevnost vybudoval nedaleko hranice, aby chránila biskupské statky na Osoblažsku. Roku 1252 je bránil proti knížeti Vladislavu Opolskému, o rok později proti ruskému králi Danielovi. V roce 1256 se spolu s biskupem Brunem zúčastnil křížové výpravy krále Přemysla proti Prusům a v roce 1278 byl v bitvě na Moravském poli, v níž Přemysl Otakar II. padl,  Rudolfem Habsburským zajat a po nějaké době omilostněn a propuštěn. Rok na to skládal hold královně vdově Kunhutě na hradě Hradci u Opavy. Kolem roku 1300 ve věku osmdesáti let zemřel a byl pochován v kostele v Bohušově. Jeho hrob kryla deska s rodovým erbem, v němž tři meče v červeném poli směřovaly svými hroty doprostřed k zelenému jablku. Tento znak je také zobrazen na klenbě kostela.
 Kdo byl onen Herbort? Pocházel původně z Německa. Jeho rod sepsal von Vulme nebo též Fulme, hrad pak Fulmenstein, z čehož vzniklo Fulštejn. Měl dobré vztahy s olomouckým biskupem i s českým králem. Jeho potomci se částečně počeštili a v 15. století, v boji Jiřího z Poděbrad s uherským králem Matyášem Korvínem, zůstali věrni králi Jiřímu. Jejich hrad Fulštejn byl při Matyášově tažení v roce 1474 spolu s dalšími hrady na Osoblažsku dobyt. Posledním mužským potomkem rodu pánů z Fulštejna byl Jiří, který zemřel roku 1572 v Hlince a pochován byl také v Bohušovském kostele. Po přeslici zůstala Helena Z Fulštejna, druhá manželka Václava Sedlického z Choltic. Tak přešel hrad i celý majetek rodu do držení Sedlických a zůstal v něm až do třicetileté války. Karel Kryštof Sedlický přešel tehdy na stranu protestantů, a proto mu byl veškerý majetek zkonfiskován. Odešel do zahraničí a v roce 1651 zemřel v pomořanském Štětíně. Nejmladší potomek rodu Sedlických Petr byl vojákem a válčil v Uhrách. Jako podporovatel protestantů se také musel odebrat do emigrace, a tak později sloužil ve vojsku v Holandsku.
 Všimněme si, jaký hrad Fulštejn byl. Vznikl v polovině 13. století, kdy hradní architektura přešla od románského pojetí ke hradům s protáhlým půdorysem.  Byl nejen ochranou proti nepřátelům, ale také správním střediskem území. Sídla mocných rodů vyjadřovala nejen jejich sílu, ale také bohatství. Hrady 13. století, vyšlé původně z francouzských vzorů, vykazují na Krnovsku ranné prvky slezské gotiky. Tvoří je předhradí s branami, příkopy, hradby, obranná věž, palác s kaplí, hospodářské budovy a studna. Po třicetileté válce v důsledku válečných událostí Fulštejn zpustl a nebyl již jako hrad obnovován. Dnes stojí jako zřícenina na jižním konci plata, dosažitelného lesní pěšinou od železniční trati. Uvidíme zde zbytky trojkřídlého paláce, uprostřed zbytky zdí kaple a na severovýchodě zdi pevnosti.
 Roku 1668 získal panství i s neudržovaným hradem rudoltický Hodic. Slezské Rudoltice i Fulštejn zakoupil v roce 1791 opavský obchodník se suknem Karl Anton Czeike , který od císařovny Marie Terezie získal za své dodávky sukna na uniformy  pro rakouskou armádu, titul von Badenfeld. Od jeho potomků koupil majetek roku 1884 za 275.000 zlatých krnovský soukenický továrník Heinrich Steuer.
 Zašla již sláva bojovného rytíře Herborta, zříceniny jeho hradu téměř pohltil les. Zajděte si však někdy pro trochu romantiky do okolí Bohušova. Přivítá vás též krásné údolí říčky Osoblahy s rybníčky a bývalými mlýny.

ZAPOMENUTÉ POUTNÍ MÍSTO - Vladimír Blucha

 Nejznámějším poutním místem Krnovska je Cvilín. Není však jediným. V posledních letech je obnovován poutní kostel Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor a nedaleko Rusína byla znovu postavena zničená poutní kaple. Málo kdo však ví, že nedaleko Města Albrechtic kdysi proudily davy poutníků vzhůru do kostela na poutní hoře.
 Albrechtice jsou poprvé zaznamenány dne 21. dubna roku 1377, kdy při dělení Opavska připadly k dílu vévody Mikuláše III. Držitelem Albrechtického panství byl tehdy rod Stošů z Albrechtic. Církevně patřily k faře v sousední Opavici  a odpradávna k olomoucké diecési. Ve druhé polovině 16. století vlastnil Albrechticko rod pánů z Valdštejna. Po doznívajícím vlivem českého husitství zde Valdštejnové šířili evangelické vyznání. Roku 1610 byl na albrechtickém náměstí postaven první kostel a jeho luterský kazatel zaváděl novou víru i v okolních vsích. S ním mezi mládeží působil také učitel, který současně byl i kostelníkem. Majitel Albrechtického panství,  Kryštof z Valdštejna, byl přívržencem zimního krále Fridricha Falckého. Proto mu byl po bitvě na Bílé hoře veškerý majetek zkonfiskován
 Císař Ferdinand  předal Albrechticko svému bratrovi, vratislavskému biskupovi, arcivévodovi Karlovi. Tím ho odškodnil za poskytnutou válečnou půjčku. Biskup pak věnoval panství i s městem a  kostelem jezuitské koleji v Nise. Po převzetí kostela jej jezuité prohlásili za filiální kostel římskokatolické farnosti v Hynčicích a vrátili jej opět katolickým bohoslužbám. Od té doby také Albrechtice přešly od olomoucké diecése k diecési vratislavské. Jezuité vraceli postupně věřící zpět ke katolické víře. Do  katolického farního kostela v Hynčicích byli vysláni z Nisy misionáři. Působili  mezi lidem a zavedli také konání poutí do kaple na Poutním kopci (německy Riemerberg) nad Albrechticemi. V roce 1651 již kaple množství přicházejících poutníků nestačila, a tak byla neznámým autorem zvětšena.
Účast na poutích však byla tak velká, že byl místo kaple v letech 1733 až 1760 vystavěn nový poutní kostel. Délka jeho lodi s předsíní pod věží měřila 42 metry, šířka kostela byla 18 metrů a výška 15 metrů. K hlavnímu vchodu vedlo schodiště a kromě něj měl kostel  ještě další čtyři vchody. Pěkná a impozantní stavba byla zdaleka viditelná a podle soudobé zprávy ji bylo možné spatřit i z oken jezuitské koleje ve 42 km vzdálené Nise. Sláva poutního místa však netrvala dlouho. Císař Josef II. svým výnosem z roku 1782 zrušil poutní kostely. Týkalo se to poutního kostela na Cvilíně i kostela na Poutní hoře. Pouti sem byly zakázány, věřící tam už neputovali a kostel v lesích začal chátrat. Příkaz kostel zbořit se však nikdo neodvažoval splnit. Až teprve po pěti letech byl kostel prodán za 50 zlatých a 48 krejcarů Josefu Jaschkemu z nedaleké České Vsi. Jeho vnitřní vybavení a zařízení bylo zčásti převezeno do kostela v Albrechticích a zbytek do Valdštejna. Budova byla rozebrána na stavební materiál, kámen a cihly byly odvezeny. Dnes jsou na místě kostela jen hromada kamení a dvě jámy plné vody.
Zánikem kostela vzrostl význam kostela v Albrechticích, který se mezitím v roce 1707 stal farním. Po požáru města byl kostel vystavěn znovu a 13. července 1766 byl slavnostně vysvěcen. Na jeho stavbě jsou patrné prvky pozdní renesance a baroka v jezuitském stylu. Na bývalou slávu poutí dnes upomíná jen název Poutní hora, která nese 712 m vysoký kopec, ležící západně od Města Albrechtic.

JAK SE KDYSI CESTOVALO - Vladimír Blucha

 Cestování není v našich dnech nic neobyčejného. V minulosti jezdili lidé také po světě, ale v mnohem menší míře. Tehdejší způsoby cestování se nám mohou zdát romantické a dobrodružné. Snad ale byly méně pohodlné a zejména pomalejší. Před staletími bylo jen málo cest schopných jízdy povozem. Byly to pouze ty, které spojovaly významná města a panství. Měly kamenitý  podklad, mnohdy dost hrubý a někdy i málo udržovaný, zejména v dobách dlouhých válek. Byly tak někdy obtížně sjízdné.
 Krnov byl spojen cestami s Opavou, Albrechticemi, Hlubčicemi a Bruntálem. Do Horního Benešova se odbočovalo ze Zátoru, z Albrechtic vedla cesta dál do Prudnika a Nisy. Dochovala se informace, že cesta z Albrechtic se zbožím do Opavy na trh trvala tři dny. O zlepšení silniční sítě se v Rakousku přičinil císař Karel VI. Zasadil se o spojení hlavního města Vidně se severními provinciemi. Od roku 1727 začala pracovat c. a k. silniční komise a řídila stavbu české císařské silnice spojující Vídeň s Prahou a slezské císařské silnice Vídeň – Brno – Olomouc – Krnov – Vratislav. Stavba však pokračovala pomalým tempem- jen 9 km za rok - a později ji ještě zpomalily slezské války.
 Císařovna Marie Terezie si ztrátu Slezska nahradila při dělení Polska získáním Haliče. Proto se také původní směr budované silnice změnil a místo do Vratislavi pokračoval od Olomouce na Krakov. V 18. století se od hlavního silničního tahu Vídeň – Krakov začaly budovat odbočky. Silnice Těšín - Opava byla ve třicátých letech prodloužena do Krnova a Albrechtic a dále pak přes Třemešnou až k rakousko- pruským hranicím u Bartultovic.  Tato „císařská“ cesta, jak byla nazývána, umožňovala snazší spojení Krnova s Nisou a  Vratislaví. S budováním silnice se zlepšila i doprava osob a nákladů, kterou obstarávala pošta.  V roce 1740 byly ve Slezsku jen čtyři poštovní stanice. Od roku 1749 jezdil na slezské císařské silnici jednou týdně poštovní vůz. Později se cestování zlepšilo a poštovní kočár jezdil i několikrát týdně. Povolení k dopravě byla udělována i soukromým provozovatelům.
 Od 1. dubna 1834 jezdil z Opavy do Krnova dostavník čtyřikrát v týdnu. Mimo to jezdil ještě v pondělí, kdy se v Krnově konaly trhy. V létě se z Opavy odjíždělo v 6 hodin ráno od hostince Zlatá Koruna na Horním náměstí, v zimě byl odjezd o půl osmé. Po čtyřech hodinách odpočinku v Krnově se konala cesta zpět. Dostavník pojal 18 cestujících, každý z nich měl nárok vzít si s sebou 5,6 kg zavazadel. Za 1 rakouskou míli cesty (7,5 km) se platilo 6 krejcarů. V Krnově se vůz zdržoval a odjížděl od hostince na Hlavním náměstí č. 21.
 Ve stejném roce jeden podnikavý občan z Třemešné zřídil další dostavníkové spojení Třemešná – Krnov – Opava pro 20 osob. Odjíždělo se od jeho domu v Třemešné, v Krnově dostavník zastavoval u zájezdního  hostince U Půlměsíce na Opavské ulici a v Opavě byla konečná stanice U Bílé růže na Krnovské ulici před Jaktařskou branou.
  Už od roku 1750 byly dopravovány osoby a zavazadla na dálkové trase Vídeň – Olomouc – Krnov – Vratislav. Cesta však příliš pohodlná nebyla. Vůz i po cestě Osoblažskem drkotal po prašných silnicích. Zlepšení bylo dosaženo polštářováním sedadel a zasklením okének.
 V roce 1872 byla v Krnově uvedena do provozu železnice, která dále pokračovala přes Albrechtice, Třemešnou a Jindřichov do Glucholaz. Dosavadní „romantické cestování“ v tlumokových vozech a dostavnících postupně zaniklo. Známe je již jen z historických románů a filmů.

VOJTĚCH HRABĚ Z HODIC, MORAVSKÝ PODIVÍN - F.B. Mikovec

 S Osoblažskem a zejména se  zámkem a panstvím Slezské Rudoltice je neodmyslitelně spjata postava říšského hraběte Vojtěcha z Hodic. O něm se na jiných místech zmiňuje i tato publikace. V tomto příspěvku nám jej přibližuje autor, který žil v polovině 19. století. Jeho článek v časopise „Lumír“, který vyšel v roce 1852, na straně 232, nám Hodice popisuje takového, jak jej ve světle dobových dokumentů viděl autor s odstupem 70 let od jeho smrti. Článek  je ponechán v původní jazykové podobě a je jen v některých místech částečně redakčně krácen.

 Hrabě V.J. z Hodic, narozen v roce 1706, pocházel ze staré rytířské rodiny Hodických z Hodic, kterýchž jméno již v 15. století v listinách se nachází a za časů velkého povstání Čechů a Moravanů proti Ferdinandu II., větší dobylo pověsti.
 Hraběcí diplom Hodiců jest od roku 1641 vyhotoven císařem Ferdinandem III. Vojtěcha Josefa, hraběte z Hodic, otec byl Karel, hrabě z Hodic, držitel Fulštejna, Pavlovic a Koniles , statků to lenních, k arcibiskupství olomouckému náležejících. Dva z jeho synů zvolili sobě stav kněžský. Ostatním dvěma, Isidorovi a Vojtěchu Josefovi zanechal své statky k rovnému rozdělení. O výtečné vychování dětí svých byl se slavně postaral i příležitost jim zaopatřil. Procestovali utěšenou a velkolepou zemi Vlaskou . Účinek takové cesty mocně se jevil na jarobujném Vojtěchu. Překrásná příroda, romantická stafáž vlaských žen a banditů, ono množství znamenitých výtvorů stavitelství, malířství a sochařství, pak impozantní stopy starožitnosti klasické, náramný učinily dojem na jeho mladistvého, již původně excentrického ducha a rozhojnily jeho, beztoho již velmi fantastickou obrazotvornost. Což lze se pak diviti, že při tehdejší, copem a „drátovou etiketou“ docela zkažené oblibě (vkusu), ve hlavě hraběte Hodice vyvinul se  konglomerát dosti velkotvárných, bizarních a časem i převrácených idejí, kterých výsledkem byla hlavně kdysi světopověstná zahrada Konilesská. Tu sobě i náš Kollár , ač ji nikdy neviděl, vzpomněl ve své „Slávy dceři“, kdežto ve 264 verši měkce pěje:
 „…kam teď? Máme s Rilkem plno rozpaků.
A potom jak rodič z oblaků
Rozkvitne k nám Radhost od západu
Bůh vedl nejprve přes zahradu
Konileskou nohy diváků …“

 Po svém návratu z Vlach odebral se Vojtěch do Vídně a představil se císaři Karlu VI., kterýž jej komorníkem svým jmenoval. Pobyt u dvora, dle tehdejšího panujícího vkusu velmi skvostného, zavedl mladého hraběte ještě dál. Zde jeho ušlechtilý cit pro nevyrovnatelnou krásu děl antických umělců a novějších mistrů vlaských, k velké újmě překonán byl přešperkovaností afektovaných umělců dvorských. Brzo se však Horácovi dvorský život natolik znechutil, že o propuštění od dvora žádal a na statky své moravské se odebral. Tam jej věrně doprovodila jeho milenka, i co do let, i co do rodu jemu nerovná. Byla to Žofie, vévodkyně Saská (z větve Wiessenfeldské), vdova po markraběti Jiřím z Beyreuthu, sice o 22 let starší, ale srdce mladého, duchaplná, vysoce vzdělaná a vzdor zralejšímu stáří postavy a tváře vábné.
 Brzy po svém příjezdu na zámek Konilesský podala v roce 1734 Vojtěchu, hraběti z Hodic, před oltářem ruku k svazku manželskému, přestoupivši předtím, z lásky k němu, k náboženství katolickému. Sňatkem tím dostal se Hodic do příbuzenství s  vítězným králem Bedřichem II. pruským, jehož tetou Žofie byla. Král Bedřich velice si vážil Hodice a  často mu dopisoval. Rovněž několik básní v jazyce francouzském na něho složil.
 Hodic sobě umínil stvořiti ze zámku konilesského nový pozemský ráj, kde pomocí veškerého umění, blahobytu nejvyššího a nekonečné rozkoše život svůj prožívati chtěl. Ač důchody jeho nebyly nesmírné, přec fantazií a energií svou provedl tu myšlenku, skvostností, původností a bizarností do té doby neslýchanou. Při dotčené již povaze hraběte staly se Konilesy velkotvárnou a přepodivnou smíšeninou filosofie a blouznění, skutečného krasocitu a náramného nevkusu; prostý arkadský život zde panoval vedle směšné přešperkovanosti a čínského copu.
 Zámek byl Hodicem znovu vystavěn a skvostně množstvím soch a obrazů vyzdoben. Vždy otevřen byl četným hostům, kteří ze všech končin do Koniles putovali, aby se přesvědčili o zázracích konilesských, o nichž pověst tak podivné zprávy byla vytvořila. Šest děl stálo na střeše zámecké a vypalováním salv z nich oznamoval se vždy příchod hostů. K tomu umělý zvonů souzvuk zazníval. Hody, tance ohňostroje, činohry a zpěvohry jejich poctě se konaly, ano i obřady kněží pohanských se představovaly.
 Hodic měl své hudebníky, herce, ohněstrojce, malíře, sochaře, řezbáře a další umělce. Dohromady jich bylo přes 90 a většinu z nich byl sobě sám vycvičil pomocí některých cizích mistrů, z vlastních poddaných, z obyvatelů statku konilesského. U koho z poddaných k tomu neb onomu umění vypozoroval, toho v témž umění vycvičil a i z moci panské k vykonávání poručeného umění nutil. Jen tím způsobem bylo možno, že vše, co podnikl, úplně provedl bez bohatství většího. Ač však zpěváctvo i herectvo Horácovo jen z takových poddaných sestávalo, nejedna herečka i zpěvačka po smrti svého pána štěstí své hledala a skutečně také nalezla na větších divadlech Německa i Rakouska.
 U Hodice herci velkého platu nedostávali. Tak kupříkladu měla jedna z primadon mimo šatstvo a stravu měsíčně 2 zlaté za své služby. K úlohám statistů byli ostatní poddaní, staří i mladí, jako k robotě komandováni. Když se k některé slavnosti v zahradě konilesské nedostávalo nových soch, museli nejvhodnější mládenci a dívky postavit se v předepsané situaci a často v kostýmu velmi mytologickém na kamenné nebo dřevěné podstavky. Bylo-li takové vnucování domnělého vzdělání a krasochuti k skutečnému štěstí poddaných Hodicových, snadno každý rozumný pozorovatel uhodne.
 Největší podivností byla však zámecká zahrada. V ní asi pro samé umění po přírodě ani památky snad nezůstalo. Vše v ní bylo skvostné a pestré, kontrast vedle kontrastu. Zde strměly, na uměle sestavené skále, nové zříceniny gotického hradu, na pahorku vedle byl chrám čínský, nedaleko zase byzantská kaplička Božího hrobu, věrně, dle vzoru oné Jeruzalémské, vystavěná. Blízko poustevny, mechem přikryté, byla indická pagoda postavena. Všude plno soch, lepších i horších, v podivném smíšení. Tak ku příkladu vedle seskupení Apolla a Dafné stál Rinaldo s Armidou, o něco dále Venuše, Pallas, Diana a několik jiných bohů olympských. Jinde zase byl oltář, zasvěcený Arminiovi, vítězi nad Davem, před kterýmž komonstvo hraběte, někdy v dávných oděvech Germánů, podivné obřady konalo. Zde a tam roztroušeny byly jeskyně Druidů a pomníky druhu nejveličejšího. Na každém kameni, na každém stromu byla ozdoba umělá nebo tabulka s nápisem. Zde mystickým, tam zase epigramatickým.
 Přes celou zahradu táhl se velký průplav s množstvím podivně vyřezávaných loděk s nejprapodivnějšími náklady. Často dával Hodic na vodě té představovati hry Nerid  a Tritonů. V ostatních částech zahrady bylo několik rybníků, z kterých se voda hnala k oživení množství arkád, kaskád, vodopádů a vodotrysků. Počet těch se udává v současných popisech v množství, víře skoro nepodobném, na čtyři až pět tisíc.  Byly nejen v parku, ale skoro i v každé komnatě zámecké. Ano i na psacím stolku hraběte prýštil vodomet.
 V jedné části zahrady byly rudné baně jen pro podívanou sloužící, do nichž rudy byly jen k ozdobení jich odjinud  přivezeny. Tyto doly bývaly nočního času osvětleny a hrabě hodovával v nich se svými hosty. V jiném konci bylo vystavěno město dost obšírné, záležející z domů jen tří střevíců vysokých, mezi nimiž v poměru stejném stál i palác královský a chrám. Hodic jmenoval toto pitvorné založení městem trpaslíků. Při jistých příležitostech tam bydlily malé děti zdejších poddaných. Velkotvárné provedení myšlenky tak titěrné prý obzvlášť bavilo návštěvníky zahrady Hodicovy. Ano i samého krále Bedřicha II. to překvapilo tak, že žertem pravil: „Připadám si tu jako Guliver mezi  Liliputány!“
 Své nejzamilovanější místo v zahradě nazýval Hodic Zahradou Arkadskou. Tuto od ostatní zahrady dal ohradit a tam nejraději pobýval. V ní také stálo mausoleum, kteréž sobě a manželce své za živa vystavěti dal. Okolo téhož bylo i několik náhrobků předků jeho i manželčiných. V této zahradě Arkadské prapodivné obřady konal, které arkadskými býti měly. Lidé jeho k nim přistrojeni byli v oděvu pastýřů arkadských a ověnčeni listím mišpulovým. Zde bylo chováno množství holubů. Ti přilétali hraběti, rouchem kněze pohanského přioděnému, na pouhé pokynutí ratolesti dubové nebo na znamení zvonkem dané a zobali zrnka, na zvláštní oltář sypaná. Ba blouznění hraběte Hodice prý tak daleko sahalo, že někdy v svém oděvu kněžském, před oltářem modly, beránka neb jiné zvíře domácí porážel.
 Dle některých zpráv však zdá se, že i púři takovém snění o přetiché stránce života starých pastýřů, přec se nezanedbávalo hospodářství skutečné. Jedna ovce ze dvora Horácova vážila 600 liber. Dvorec jeho v Konilesích byl znamenitě zřízen, ale také zde podivným způsobem ona  manie idealizování i na korytech a máselnicích se odrážela. Kravín pak byl stylizován do podoby chrámu antického, krávy s věnci čerstvých květů zde v řadě stály. Chlévy konilesské byly tehdá opěvovány nejedním básníkem soudobým.
 Koruna všech podivných staveb Hodicových byl harém, kterýž on vedle zámku svého založil a po orientálním způsobu zařídil. Jak se rozumí, teprne po smrti manželky své, po roce 1750.
 Zvláštní překvapení Hodicovi způsobil veliký král pruský Bedřich II., neboť v roce 1771 navštívil hraběte na Konilessích osobně navštívil. A tak se zde,korunovanému hostu ke cti, znamenité slavnosti a kratochvíle provozovaly, mezi nimi i dotčené pohanské oběti. Celá Arkádie konilesská Bedřicha II. velmi překvapila a takový dojem na něj učinila, že o ní zvláštní  poetický dopis složil, kterýžto v VII. díle jeho spisů pozůstalých jest vytištěn. V chvalozpěvu tam pěje královský básník takto:
„Konilesy, dědictvím do Vašich rukou přešlé, upíraly skoro prvenství paláci v Cioce. Není to více hrad pošmourný a málo navštěvovaný, který jen tak, kvůli stáří, sotva že se trpí. Jest to sídlo božské, oči a uši žasnou, nalézajíce tu na sta půvabů a na sta zázraků.“
 Ještě na počátku  devatenáctého století ukazovali tamní obyvatelé nedaleko od zámku ležící louku, na které hrabě Hodic v roce 1771 s pruským králem šachy hrál. Šachovnice, na které hráli, však úplně hodna byla podivína, jakým Hodic v pravdě byl. Ač myšlenku podobnou již prý před mnoha lety jistý perský panovník měl. Na té louce bylo všech 64 polí šachových známkováno. Úřad figur šachových zastávalo 32 poddaných Hodicových, každý v oděvu figury, kterou představoval. Místo táhnutí se jen řeklo, kam figura přejíti má. Živé figury pak již samy na to komando přeskočily na nové, jim ukázané místo.
 Pohříchu nemohl Hodic svůj arkadsko-sibavitský život do své smrti vésti, neboť neustálým okrašlováním, hostinami a velikánskými slavnostmi majetek jeho tak se ztenčil a dluhy tak narostly, že konečně statky své věřitelům postoupiti musil. Královský přítel jeho Bedřich II. pozval jej k sobě do Postupimi, kdežto Hodice, co přítele měl a před jinými vyznamenával.
 Vojtěch Josef hrabě z Hodic zemřel v roce 1778 v Postupimi, 72 let stár a bezdětný. Podnes zove se v Postupimi ulice, v níž bydlel, Hoditzstrasse. Zázračná zahrada i skvostné stavby Hodicovy nepřečkaly dlouho fantastického zakladatele svého. Administrace statků pozůstalých, které se opět navrátily arcibiskupství, dala celou zahradu zorati, všechny sochy a oltáře odstraniti a stavení nepotřebná zbourati. Tak po podivném a skvostném útvaru Hodicově sotva památky zůstalo do dnů našich. Roku 1791 arcibiskup olomoucký prodal manský statek konilesský Karlu Čejkovi šlechtici z Badenfeldu, kupci opavskému, za 113.000,- zlatých. Kdežto Jiří, první hrabě z Hodic, v roce 1630 dal za ně 15.000,- tolarů.

Z materiálů ,které budou v listopadu použity při tisku sborníku o společné česko - polské historii, vydaného obcí Třemešná v rámci  grantu z programu Phare CBC 2003, programu EU. 

 

Vyhledat v textu

24. 3. Gabriel

Zítra: Marián

Úřední deska

Úřední deska

http://www.osoblazsko.cz/mapa/mapa.phtml?id=29

Návštěvnost stránek

189511
Obec Třemešná